Má matka mi kladla na srdce: "Mluv vždycky pravdu". Jednou se rozčílila a prohlásila: "Já lžu jen ve velkých věcech"

V noci jsem se vrátil ze schůzky opilý. V domě naprosté, ohlušující ticho. Po chvíli nesměl - a pak už docela neomaleně začali zpívat ptáci. Byla ještě tma-ale dole na dvoře už někdo rozsvítil. Nějak jsem se nemohl upamatovat. Co bylo včera? Co jsem to vlastně v životě pořád chtěl? Na co to ještě čekám? Řeknu Vám teď to, co "skutečný muž" nikdy nesmí říct: "NEVÍM". Tohle trvalo nějakou chvíli. Pak svítalo: hnusně kalně, beznadějně. Udělal jsem jedinou věc kterou muž sní udělat, když je sám: plakal jsem.

Tolik věcí jsem se už v životě naučil! Ale zapomenout pořád ještě nedovedu...

Tohle rozhodnutí, jak si měl v budoucnu mnohokrát přiznat, změnilo jeho život...

Ve stejném okamžiku Sonny postřehl, že vůz před ním neodjel pryč, nýbrž jen o kousek popojel a bránil mu i nadále v jízdě. Koutkem oka současně zahlédl dalšího muže v ztemnělé budce po pravici. Neměl však ani čas o tom uvažovat, neboť z vozu před ním vystoupili dva muži a šli k němu. Výběrčí se dosud neukázal. A zlomek vteřiny před tím, než vůbec k něčemu došlo, Sonny Carleone pochopil, že je vyřízen. V tu chvíli měl mysl zcela jasnou, oproštěnou od veškeré zuřivosti, jako by ho skrytý strach, konečně hmatatelný a přítomný, od všeho očistil.

Náhle se ke mně Nataša otočila. Oči jí zářili. " Taková krása! Ta voda a ty malé vlečné čluny a za nimi most! " Dávno zapomněla na to, co bylo předtím. Už si toho povšiml několikrát. Byla živá a rychlá, a právě tak rychle taky zapomínala, a to bylo hrozně oblažující pro takového těžkopádného neohrabance, jako jsem já, s tvrdošíjnou pamětí na maléry a mizernou pamětí na všechno radostné...

Když jsem se vrátil do Evropy, setkal jsem se se světem, který jsem už nepoznával. Už ani nevím, co všechno jsem v těch letech dělal. Bylo zvláštní, že vzpomínka na Natašu vystupovala ponenáhlu stále víc do popředí. Nebyla v tom ani lítost, ani žal, teprve teď jsem věděl, čím pro mě byla. Tenkrát jsem to nechápal, ale teď kdy ze mě všechno ostatní spadlo nebo se zhustilo ve zklamání, vystřízlivění a bloudění, mi to bylo stále jasnější. Bylo to jako když se ze surové rudy vytaví čistý kov. Nemělo to nic společného s mým zklamáním, začal jsem však vidět jasněji a získávat odstup. Čím déle plynul čas, tím užasleji jsem si uvědomoval, že Nataša byla nejhlubším zážitkem v mém životě, aniž jsem to tenkrát věděl. Nemísila se do toho žádná sentimentálita ani lítost, že jsem to poznal příliš pozdě. Spíš si myslím, že kdybych to byl pochopil už tenkrát, byla by mě Nataša asi opustila. Má nezávislost, pramenící z toho, že jsem jí bral na lehkou váhu, byla asi právě tím, co ji u mne drželo tak dlouho. Někdy taky přemýšlím o tom, že kdybych byl věděl co mě v Evropě čeká, byl bych asi v Americe zůstal. Nikdo se nemůže vracet, nic nezůstává bez proměny, ani člověk sám, ani ten druhý. A tak jediné co zbylo, je čas od času večer plný zádumčivosti, jakou cítí každý člověk nad tím, že všechno pomíjí a že on je jediným živým tvorem, který to ví a který rovněž ví, že je to útěcha, i když jí nechápe...

Hned zamířil ke Kláštěru. Tam v kruhu svých přátel chtěl znovu nalézt sám sebe, protože měsíc trvající, dlouhá izolace se ženou ho vyrvala z jeho prostředí, ztratil půdu pod nohama, vybudoval si iluzi o soužití s mladou dívkou, kterou jeho vášeň proměnila v zralou ženu.

Po celý dlouhý večer ležel sám a snažil se do toho zmatku vnést nějakou souvislost, ale nedokázal to. Lidská duše, to je babylón! Kdo se v ní vyzná! Od nenávisti k opovržení, přes úctu, zbožňování a zase zpátky, skok stranou a dva vpřed, zlé i dobré, vznešené i bídácké, nevěra a součastně nekonečná láska, polibky a rány, nactiutrhačská obvinění a obdiv bez mezí.

Pomalu jsem se stával osamělým člověkem, odkázaným jen na zcela vnějškové styky, ke kterým mě nutila práce, a i to jsem většinou vyřizoval telefonicky. Nepopírám, že začátek byl těžký a že prázdnota, která mě obstoupila, chtěla být vyplněna. Zpočátku po přetržení kontaktů se mi zdálo, jako by mi ubývalo sil, jenže součastně začalo mé "já" jaksi krystalizovat, zpevňovat se kolem jádra, v němž se shromažďovaly a přetavovaly všechny mé prožitky, které pak vyživovaly mou duši. Převáděl jsem všechny vjemy do rozpracovaného díla a cítil jsem, jak kapitál roste. Studie, rodící se v osamění, byly mnohem cennější než ty, které jsem prováděl na lidech ve společnosti. Osamění není nic jiného, než právě tohle: zapříst se do pavučinky ve své vlastní duši, zakuklit se a čekat na proměnu, která se musí jednou dostavit. V té době žijeme ze svých prožitků a telepaticky žijeme životy druhých.

Nic nemít, to je jedna stránka svobody. Nic nemít, nic si nepřát, to znamená být nedosažitelný, i ty nejtěžší rány osudu tě minou. A mít přitom peníze a vědět, že mohu mít cokoliv, budu-li chtít, je přímo štěstí; to je totiž nezávislost, a ta je také jednou stránkou svobody.

Už tři týdny jsem nepromluvil s jediným člověkem, můj hlas jakoby ochabl, ztratil zvuk a byl neslyšitelný. Když jsem pak tu dívku oslovil, nerozuměla, co říkám, a musel jsem slova několikrát opakovat. Zneklidněl jsem, prožíval jsem samotu jako vyhnanství a napadlo mne, že lidé se mnou nechtějí mluvit, když jimi opovrhuji. A tak jsem vycházel až v podvečer. Nastoupil jsem do tramvaje jen proto, abych měl pocit, že jsem s lidmi v jednom protstoru. Snažil jsem se vyčíst z jejich pohledů, jestli mne nenávidí, ale našel jsem v nich jen lhostejnost. Když byl vůz plný, dělalo mi dobře, když jsem se mohl lokty dotknout jiné lidské bytosti. Málokdy jsem nenáviděl, spíše naopak, ale od narození jsem se lidí bál. Má touha po společnosti byla tak veliká, že jsem se mohl stýkat s kýmkoliv a samotu jsem dříve pokládal za trest. Tentokrát, jsem chtěl být sám, ale s tichou výhradou, že budu smět vyhledávat přátele, budu-li mít chtít. Proč to neudělám? Nemohu, protože když stoupám po schodech - připadám si jako žebrák a u zvonku udělám čelem vzad. Když pak přijdu domů, jsem spokojen, zvláště pokud si představím, co bych si tam vyslechl.

Držím se doma a jsem klidný. Představuji si, že jsem unikl životním bořím. Přál bych si být trochu starší, abych nevnímal svody života, a věřím, že nejhorší mám již za sebou. 

Znovu je tu zima, nebe je šedivé a světlo přichází odspodu, od bílého sněhu na zemi. Samota harmonuje se zdánlivou smrtí přírody, ale i tak je občas příliš těžká. Toužím po lidech, ale v samotě jsem tak zpřecitlivěl, jako by má duše byla úplně obnažena, a právo řídit vlastní myšlenky a city mě tak rozmazlilo, že jen stěží snáším dotyk druhého člověka. Kdokoliv se ke mně přiblíží se svou duchovní atmosférou, která pak působí i na mou, mě doslova dusí.

Byl jsem rád, že jsem došel až sem, znovu jsem se mohl těšit ze štěstí druhých a nepocítil jsem přitom ani trochu lítosti, touhy, nebo zbytečných obav. Opustil jsem mučírnu svého mládí a vracel jsem se domů do své samoty, k práci a k bojům...

Ty vole, mě by asi ani nevadilo, kdyby nějaká taková katastrofa přišla. Vždyť pro mě by to možná bylo i vysvobození...

Cíba - při diskuzi k filmu 2012

Leaving Las Vegas

To je docela hodně...

Upozorňuji na rok nahrání - 1978 !!!

Nemůžu to sem nedat, jelikož, je to fakt jako, že jo...

ale vůbec nic. Znáte to, začalo léto a čas se tak nějak zrychluje... Práce, lezení, večírky, divadlo, filmy a jeden ani neví kde mu hlava stojí... A to doslova, jelikož se taky občas stane, že se někomu zablokuje krční páteř. Takže asi tak, jinak se nic neděje, jenom nuda, šeď a nuda. A ještě taky občas Bílej Rusák...

    Na své farmě v Měsíčním údolí, s mozkem prosáknutým alkoholem za těch mnoho měsíců pití, jsme stísněn světobolem, který byl vždy údělem lidstva. Marně táži se sama sebe, proč bych měl smutniti. Noci jsou vlaké, mám dobrý krov nad hlavou. Mám přebytek potravy, mám pohodlí, necítím tělesných bolestí a obtíží. Ani mozek, ani svaly nejsou přepracovány. Mám půdu, peníze, moc, uznání veřejnosti. Dělal jsme a dělám, co má dělati každý dobrý občan tohoto světa. Vystavěl jsme domy, mnoho domů a obdělal jsme mnoho set jiter polí. A pokud jde o stromy, nevysadil jsme jich na sto tisíc? Můj život zapusitl kořeny v rozkošném prostředí. Ani sto mužů z milionu nebyli tak šťastni jako já. A přece uprostřed toho velkého štěstí jsem smuten. A jsem smuten proto, že pan Ječmínek mne doprovází životem. Pan Ječmínek mne doprovází proto, že ve všech těch nevědomých létech mého mládí měl jsme k němu tak snadný přístup, že volal mne a zval mne k sobě na každém rohu a v každé ulici...

Citace z knihy PAN JEČMÍNEK, autor Jack London, poděkování za půjčení David Ch.

Tak aby byla nějaká motivace na příští lezeckou sezónu, vsadili jsme se s chudym o pár cest :-) Já bych měl přelézt na skalách přirozeně na prvním 5 x 8-, Chudy 2 x 7+. Tato sázka je o 10 piv. Aby toho nebylo málo, tak jsme ještě navrch přidali sázku o bouldry. Já 6C+ Chudy 6B+. Tato sázka je o láhev super zeleného pití... Tak vzhůru do tréninku...

Update: ( cca začátek února ) Další sázka, tentokrát k pěti 8- přihazuji ještě 2 x 8. Sázka je s Janinou a je o flašku lepšího vína. Oboustraně. Kdo to vyleze prvníí, tak jako bonus panáka. Jana má 2 x 8 a 3 x 8-.

    Kdo by dneska jezdli na Šumavu, na Javor, či na Boží Dar, když se dá parádně běžkovat na Boleváku. Na ledě leží cca 8 cm sněhu, stopa je připavená, na bruslení se také místo najde. Okruh má cca 2,2 km a na proběhnutí po práci bohatě splní účel. Neváhejte...

    Jelikož, přes svátky je spouta času, tak jsem se pustil do sledování starších dobře hodnocených filmů, abych si připomněl, případně zaplnil mezery ve filmovém vzdělání. Tedy přišla na řadu mafiánská trilogie Kmotr, dva westerny Butch Cassidy a Sundance Kid, Tenkrát na západě, Dvanáct rozněvaných mužů s Voskovcem, famozní rakouský! film Funny Games - tak má vypadat film s atmosférou! Také přišlo bohužel zklamání a to Max Payne - těšil jsem se dost, ale 40% je málo...