HISTORIE

Dřívější, skoro zapomenuté výlety z let 1992-2002. Například Bulharsko - Rodopy, některé Alpy, Vysoké i Nízké Tatry, Fatra...

Fotogalerie k těmto akcím je zde

BULHARSKO - RODOPY

ČÁSTEČNÝ PŘECHOD RODOPSKÉHO HŘEBENE - 12.-24.8.2002

  0.Den: Po chaotickém nakupování posledních potravin na 14 dní v horách balím asi do 12 v noci. Jako obvykle jsme vše nechal na poslední chvíli. Batoh má 28 kilo plus ještě taška s jídlem do vlaku.

 1.Den: Vstávám v 4:50, rychlá snídaně a jelikož prší, tak nás brácha odváží na nádraží autem. Z Plzně nám to frčí v 6:20. Odjezd z Prahy je v 8:58, do Budapešti máme místenky, s námi jsou v kupé 3 holky z Kolumbie. Moc si ale nepokecáme, protože nemají Slovenský víza a tak na hranicích končí. Do vlaku si kupujeme lahváče, aby nám cesta rychleji utekla. V Budapešti jsme v 16 hodin, mají tady ale asi 3 nádraží a nám to do Sofie samozřejmě jede z jiného než jsme přijeli. Složitě pomocí místního člověka kupujeme lístky na metro a protože prší tak se hned přesouváme na nádraží Keleti. Tam čekáme až do odjezdu ve 20:10. Máme dvě kupé po třech a po čtyřech, já jsem s Kouzelníkem a Jardou. Dost dlouho čekáme na hranicích Maďarsko/Rumunsko, je vidět, že se blížíme do jiných končin, vlak je obstoupen vojáky se samopaly.

 2.Den: Dnes jenom jedeme ve vlaku, díváme se z okna a poleháváme. Ve 12 jsme v Bukurešti a oproti Maďarsku je to už dost podstatný rozdíl. Na hranicích mezi Rumunskem/Bulharskem čekáme ještě delší dobu. Ve 23:30 přijíždíme do Sofie, nádraží je celkem klidné, chvíli hledáme kde přečkáme noc a pak si rozbalujeme karimatky přímo na venkovním nádraží. Spát se nám nechce, tak hrajeme karty. Dost silný kafe jsou okolo pobíhající dětí ve věku tak 4-8 let. Je dost velká zima a oni jsou tu jen v tričku a spí na holé zemi kousek od nás. Opravdu hrozný pohled.

 3.Den: Ráno jdeme na prohlídku Sofie, celkem nic k vidění tady ale není, jenom pár chrámů. Za zmínku stojí pouze Chrám Alexandra Něvského a Nikolaje Ruského. Jsem docela zklamán. Všude je spousta špíny, smrad z aut, zvláště kolem nádraží je to síla. Na tržnici kupujeme nějakou zeleninu a ovoce. Vše hrozně levné. Pak se vracíme na nádraží, v 13:15 nám jede vlak do Septembri a odtud hned spoj do Velingradu, to už je úzkokolejka, jejíž koleje jsou odvážně vedeny v soutěskách nad strmými srázi. Ve Velingradu domlouváme taxíky, ty nás odvezou na sedlo Čarnoverch. V taxíku si taky poprvé a rozhodně ne naposledy spletu bulharský souhlas a zápor. Mají to obráceně a když se mi řidič zeptá na to jestli může předjíždět a já zakroutím hlavou že ne, tak on podřadí ve svém žigulíku a hrne tam plný plyn. Bohužel proti jede nějaký kamion. Vůbec všichni řidiči tady jsou docela vrazi. Asi v půli cesty na sedlo mají osadu místní cikáni, jsou to chýše se střechou a stěnami z igelitu a chvojí, docela síla vidět to v 21 století v relativně civilizované zemi. Na sedlo bez úhony dojíždíme a loučíme se na čas s civilizací. Cena taxíku pro jednoho byla 30 Lei. Pak pokračujeme dál po lesní cestě a za chvíli nacházíme místo na spaní. Blízko je potůček a tak se můžeme po dvou dnech úmorného cestování konečně umýt. Po jídle a mytí okamžitě všichni zalézáme do spacáku a okamžitě usínáme.

 4.Den: Probouzíme se asi v 9 a hned vedle nás sečou dva cikáni trávu, další dva nám přináší hřiba, tak velkou houbu jsem ještě asi neviděl. Pomalu snídáme a balíme a asi v 11 vyrážíme na vrchol Srebren / 1901 m.n.m. /, jsme tam za 2,5 hodiny a na vrcholu dáváme oběd zpestřený malinami, pak sestupujeme po lesní pěšince, která se nám každou chvíli ztrácí až narážíme na lesní nádrž na vodu a kousek vedle je místo na stany, tak tady rozbalujeme kemp. Je nádherný západ slunce a celkem slušná viditelnost.

 5.Den: Ráno jdeme prudce lesem nahoru a vzhledem k tomu, že značky tady neexistují, tak dost bloudíme. Potom co se vymotáme z lesa pokračujeme po loukách a kolem salaší až začneme klesat k jezeru Begliga u kterého jsou něco jako chaty – podivně stlučené vlnité plechy k sobě a není mi moc jasno jak drží při sobě. Podobně vypadá i hospoda, kterou nenavštěvujeme, je těžko říct jestli je to dobře nebo špatně. U jezera dáváme pauzu na oběd. Pak pokračujeme po silnici k jezeru Velki Kolarov, pokoušíme se stopovat, ale jsme moc velká skupina. Pak zabočujeme do leva ze silnice a jdeme po lesní cestě až skoro k rezervaci Unesco Reka Devinska, jdeme až do 20:30 a večeři vaříme už za tmy. Spíme kousek vedle silnice a šnůry na vypnutí zasahují do stopy od kol.

6.Den: Ráno prší a tak vycházíme až po obědě asi kolem 13 hodin. Průvodce udává že rezervací se musí asi tak 25 –40x brodit nebo překračovat řeku po kamenech. Asi to bude zajímavé. A také bylo! Ze začátku jdeme po celkem chozené cestičce po které chodí rybáři, také jsme jich pár potkali, pak se cesta pomalu ale jistě ztrácí a nakonec nám nezbude nic jiného než si jí hledat sami, v tom vyniká hlavně Jarda, který jde jako buldozer. Na konci se už ztrácíme úplně a musíme se prodírat asi 2 metry vysokými kopřivami a brodit bahnem. Nakonec naštěstí narážíme na nějakou malou přehradu a po jejích trubkách sestupujeme až k nějakým chalupám, vypadá to na nějaké rybářské sádky. Všichni toho máme dost ale není kde si postavit stany. V plotě okolo usedlosti je díra tak se někdo jde zeptat na to jestli si můžeme přespat tady. Naštěstí nám to povolují a my v devět večer stavíme konečně stany. Celá cesta rezervací , která má asi 7 kilometrů nám trvala asi 8 hodin.

7.Den: Jen co vstaneme a zabalíme, tak začíná pršet, poté co si vezmeme pláštěnky tak přestává. Dne s jdeme snad poprvé po značené cestě směrem na chatu Orfei. Tam dáváme první pivo v Bulharsku a není vůbec špatné ba naopak. Odtud jdeme nádherným údolím s překrásnými výhledy. Cesta asi dříve sloužila pro rekreanty velkých podniků, dnes je zasypaná a zarostlá, chaty jsou zchátralé a uzavřené, jojo komunismus. Před 15 lety tady muselo být asi docela živo, my potkáme za 5 dní tak 10 lidí víc ne a to jsou ještě místní. Po této silnici přicházíme do soutěsky Těšel a u ní je stejnojmenná přehrada. Odtut se pokoušíme stopovat, přijíždí pro nás taxík a s ním opět řidič vrah. Málem nás zabije vůbec nekouká na silnici a povídá si s námi, otáčí se no prostě hrůza. Já už jsem odmítl jezdit jako spolujezdec, musel jet Jarda. Za jízdu smrti si bere 4 Leva. Přijíždíme k Jagodinské jeskyni je nádherná, za vstup chtějí asi 2 nebo 3 leva. Poté ještě jednou riskujeme a bereme si opět vraha za volantem. Přesunujme se do vesnice Jagodina a za vesnici na neobvyklých terasách kempujeme.

 8.Den: V noci pršelo a ráno je zima. Jdeme do vsi pro chleba a pak balíme a stoupáme na kopec nad námi, pak po značce prudce dolů, cestou potkáváme koňský povoz, je to dost neobvyklé vidět to co je u nás pouze jako atrakce zde úplně normální. Pak se napojujeme na silnici a po ní přicházíme k další atrakci – Ďáblovo hrdlo, tam se nás hned ujímá příjemný průvodce, za 2 leva jdeme na prohlídku, jeho známý nám zatím hlídá venku batohy. Ďáblovo hrdlo je jeskyně v níž je obrovský vodopád, hloubka se nikdy nezjistila a při pokusech to zjistit zahynuli 4 potápěči. Pak pokračujeme po silnici dolů a před mostem se dáváme doprava a na palouku dáváme oběd a koupeme se v potoce. Pak jdeme dále po lesní cestě, cestu po chvíli ztrácíme a tak se musíme doslova probíjet nahoru houštím, stráněmi a vysokou trávou. Na hřebeni procházíme vesnici Čamla, dříve asi docela velká, dnes prý pouze dva žijící obyvatelé. Odtud po cestě dolů a pak prudce nahoru na další hřeben, kde dnes spíme. Večer pozorujeme nádherný západ slunce. 

 9.Den: ráno je dost velká zima, po zabalení věcíí sestupujeme dolů z hřebenu do muslimské vesnice Mugla. Sestup je dost prudký, celá skupina se brzy roztrhá, sraz si dáváme ve vesnici před odchoďákem, což je dost silné slovo, skoro nic tam nemají, my kupujeme melouna a pivo. Pak stoupáme mezi domy po červené značce prudce nahoru. Rychle nabíráme výšku, potkáváme místního pastevce na koni, ochotně se nechává fotit a pak se ho ptáme na cestu na Velký Sněžník. Říká nám také o katastrofálních povodních v Praze. Pokračujeme nahoru, opět ztrácíme cestu a tak se probíjíme houštím až narážíme na místo, kde končí pásmo lesa a tam si dáváme oběd. Po obědě si dopřáváme borůvky, kterých je zde neskutečné množství. Po obědě pokračujeme zase nahoru až docházíme do posledního sedla, kde necháváme batohy a dál na vrchol pokračujeme nalehko. Asi za 10 minut docházíme na vrchol Velkého Sněžníku, který je nejvyšším bodem výpravy. Následuje foto a odpočinek. Pak sestupujeme k batohům a dále sestupujeme do vesnice Dlouhá Luka, chvíli jdeme po stezce, pak prudce dolů přímo svahem až docházíme do osady Kuhrinica, kde začíná asfaltová silnice, která vede až do Dlouhé Luky. Tam docházíme až večer, tak se rozhodujeme, že přenocujeme někde v penzionu. Po dost dlouhé době se ubytováváme v normálním domku, dostáváme k dispozici 2 ložnice a obývák. Po tom co se osprchujeme, jdeme do města na večeři, každý si dáváme něco jiného a nikdo pořádně nevíme ani co. Každopádně to bylo moc dobré. Pak už jdeme spát, noc v posteli, to je paráda.

 10.Den: Po probuzení snídáme v domě, pak jdeme nakoupit chleba do místního obchodu, ještě chvíli si město prohlížíme a pak už vyrážíme po silnici nahoru, hned za městem odbočujeme doleva po lesní cestě a začínáme nabírat výšku. Jdeme kolem římského mostu nahoru lesem. Stezka se opět ztrácí a tak nastává zase probíjení se skrz houštiny přímo nahoru. Vycházíme na louku, kterou sečou místní lidé, kteří nám radí jak na Čudnite Mostove, pak procházíme letními příbytky pastevců stále do kopce. Rozhodujeme se nejít na chatu, ale jít to přímější cestou, je to kratší, dnes je to naše poslední noc v horách, je celkem zima a tak zalézáme brzy do stanů.

 11.Den: Poslední den v horách, po balení sestupujeme, zatím lesní cestou docházíme k chatě Skalní Mostove, kde dáváme pivo. Pak sestupujeme na prohlídku Čudnite mostove, což je obdoba naší Pravčické brány. Odtud jdeme už po asfaltové cestě a tak se rozdělujeme na stop chytáme místního človeka a ten nás odváží na hlavní silnici, sám pokračuje jinam. Pak máme štěstí a berou nás dva chlápci, kteří mají stejný cíl jako my a to Bačkovsky Monastyr, tam chvíli čekáme na Jardu a pak se jdeme koupat do řeky pod městem. Na ostatní čekáme v místním stánku, kterých je zde velký počet, dáváme si místní výborná jídla a místní pivo. Pak jdeme na prohlídku kláštera, také velice zajímavé. Večer jdeme postavit stany za klášter k nějakému hřišti. Pak jdeme ještě já, Kouzelník a Jarda do místních hospod, oslavit konec expedice. Slavíme asi do 12.

 12.Den: ráno vstáváme v 6, jdeme na autobus, kterým jedeme za 2 leva do Plovdivu, kde si prohlížíme město, je velmi starobylé, jsou zde římské amfiteátry necitlivě zalité do betonu, vycházíme také na jeden ze tří vrcholů nad městem a je odtud pěkný výhled. Pak jdeme na nádraží a ve tři odjíždíme do Sofie. Jedeme jenom 4, já Kouzelník, Burizon a Eva, ostaní jedou ještě do Burgasu. V Sofii na nádraží si objednáváme hotel, jdeme na jídlo do města a pak jdeme spát.

 13:Den: ráno nakupujeme do vlaku, vlak jede už z Řecka a má zpoždění 2 hodiny, tak místo v 8:38 odjíždíme až v 10:15, na hranicích Bul / RUM přijíždíme v 17:30, dlouhá kontrola, je velké vedro, odjíždíme v 19:45.

 14.Den: V 6:30 jsme na hranicích RUM / MAD, posouváme zpátky čas o jednu hodinu pak už jen rovina a Budapešť. Tam přijíždíme v 10:30 a hned ve 12 nám jede vlak do Bratislavy, na informacích nám sice říkají, že s ním můžeme jet, ale opak je pravdou. Ve vlaku nám průvodčí říká, že máme každý zaplatit pokutu 500 Kč, což odmítáme, protože takovou hodnotu nemá ani jízdenka z Budapešti do Prahy. Pak chce 200Kč, tak už mu nedáváme vůbec nic, vysazuje nás v Gyoru, odtud si musíme koupit lístek do Komárna, pak pěšky přecházíme přes Maďarsko / Slovenské hranice a jsme skoro doma. Po příchodu na vlakové nádraží se na nás usměje štěstí a vlak do Bratislavy nám jede hned za 5 minut. Je to sice jem lokálka, ale zase blíže domovu. Do Bratislavy se dostáváme v 19:45 a v 20:30 nám to jede do Břeclavi. Burizon s Evou jedou ještě do Tater, tak se loučíme. Dál pouze ve dvou. Z Břeclavi jedeme v 23:30 do Brna, tam přijíždíme v 0:20, dáváme si pozdní večeři a v 2:20 chytáme autobus, který jede do Prahy. V hlavním městě jsme v 4:30, chvíli čekáme na otevření metra, které jede jen pár zastávek, vše je zatopeno, až teď zjišťujeme jak to tady vypadalo. Nějak se dostáváme na vlakové nádraží a v 6:25 odjíždíme do Plzně. Doma jsme konečně po 2 dnech cestování v 8 ráno.

 VYSOKÉ TAURY , SKUPINA VENEDIGER

GROSSVENEDIGER / 3666 m.n.m / 2001

 Tento rok jsme si vybrali vrchol Grosvenedigreu ve Vysokých Taurech. Jedeme s cestovkou Louda Tour. Jedná se o pěti denní zájezd s cílem dojít na chatu Neue Prage hutte / 2796 m.n.m /, a odtamtud vystoupit na vrchol Grossvenedigru / 3674 m.n.m /, pak na Rainer Horn / 3559 m.n.m / a Schvarze Wand / 3511 m.n.m / a nakonec přejít na chatu St. Poltener Haus / 2481 m.n.m / Z Plzně se vyjíždí na noc a ráno příjíždíme do Matrei Tauren Haus a po klasickém převlékaní a balení vyrážíme po pohodlné cestě k Venediger Haus. Pak jdeme ještě chvíli po této cestě a dále cesta vede přes potok a my po ní stoupáme nahoru k Alte Prage hutte. My jdeme s průvodcem hned vepředu,jsme dost rychlí. Počasí je celkem parádní i s těžkými batohy se jde docela dobře.U chaty jsme první, chvíli čekáme, ale začíná to tady dost profukovat, tak pokračujeme na Neue prage hutte, kde po příchodu zabíráme noclehárnu pro čtyři a jdeme na chvíli dospat noc v autobuse. Mezitím postupně docházejí ostatní, někteří i dvě hodiny po nás. Když se jdu podívat ven, zjišťuji, že se počasí začíná docela dost kazit a prší. Chvilku kecáme se spolunocležníky o horách a pak jdeme spát a ráno se uvidí. V noci se budím a venku je dost silná bouřka, nevypadá to zítra s vrcholem dobře. Ráno se domlouváme, že vrchol zkusíme, vyrážíme tedy od chaty směrem na vrchol ze začátku se jde dobře, nepotřebujeme ani mačky, za nějaký čas docházíme k místu, kde se musíme navázat, protože začínají trhliny, utváří se tedy tři družstva. Pak stoupáme nahoru. Počasí se ale rapidně zhoršuje, fouká silný vítr,viditelnost také není velká, někdo chce jít dále, někdo se bojí v takovém počasí pokračovat. Nakonec tedy sestupujeme zpátky k chatě, s tím že se o vrchol pokusíme zítra. Můj názor byl takový, že silnější skupina by vrcholu celkem bez problémů dosáhla, ale to je nevýhoda zájezdů, že účastníci nejsou stejně fyzicky zdatní. Na chatě se tedy po zbytek dne poflakujeme a večer si dáváme pivko a kecáme s ostatními. V noci je bouřka ještě větší než minulou noc a jsem rád že spíme v chatě, ve stanu by to asi byla síla. Ráno je venku asi 25cm nového sněhu a pořádný vítr který stlačuje teplotu dost pod nulu a vrcholu se nám může tak akorát zdát, spíše přemýšlíme jak se dostat na druhou chatu v tomto počasí je to dost nemožné. Další den se počasí nemění, ale my musíme dolů, k Alte Prage hutte, tam je cesta úplně zafoukaná a místy se propadáme po kolena. U chaty Alte Prage Hutte je rozcestí, které vede zpět dolů na Venediger Haus, takže jdeme jinou cestou než nahoru. Cestou se jde přes 2 docela prudké sněhové pole. Když sestupujeme dolů sněhu ubývá a u hotýlku Venediger Haus, kde odpočíváme dokonce svítí slunce. My ale opět stoupáme nahoru na St. Poltener Haus. Jde se pod elektrickými dráty, sloup stojí i přímo u chaty. Skupinka se zase roztrhala a my jdeme opět první. Po příchodu na chatu St. Poltener Haus vaříme večeři a pak ještě vycházíme na asi bezejmenný vrchol naproti chatě. Poslední den je nádherně a my pouze sestupujeme dolů z chaty k jezeru Hintersee u Gamsblicku, pak ještě kus po silnici dolů, protože je zde nějaká slavnost a autobus se tam nemůže otočit. Cestou dolů se stačíme solidně spálit. Pak už jen odjezd domů. 

JULSKÉ ALPY

TRIGLAV – / 2864 m.n.m. / asi srpen 2000

  Při návratu z Chorvatska se zastavujeme v Julských Alpách, kde jsme si naplánovali výstup na Triglav. Přes Bovec přijíždíme do Trenty / 602 m.n.m. / už hodně pozdě večer a ani už nehledáme nocleh, spíme tedy v autě. V noci prší a ani ráno to s počasím nevypadá dobře, přesto se rozhodujeme to zkusit. Vyrážím tedy s tatou směrem nahoru. Počasí se ustálilo, není to nic moc, ale dá se jít nahoru. Jdeme nalehko a tedy celkem rychle. Přicházíme na chatu Tržaska koča na Doliču / 2151 m.n.m. /, kde kupujeme pohledy a potkáváme tam také nějaké Čechy, kteří na Triglavu byli již včera, dělali nějaký přechod a dnes sestupují dolů. Během rozhovoru začíná poletovat sníh, přesto jdeme dále nahoru. Zajímavé je to, že jsme potkali asi sedm různých skupinek a z toho bylo 6 z Čech a jedni Angličani. Postupně se dostáváme ke stěně která je zajištěna ocelovými kolíky, to už se brodíme asi dvaceti centimetry sněhu a pak zjišťujeme, že na kolíkách je asi centimetrová námraza a bohužel to nejde dál, tady to tedy otočíme a stejnou cestou sestupujeme dolů. Cesta dolů je o dost horší, je dost úmorná a náročná. Sice jsme nedosáhli vrcholu, ale Julské Alpy se mi velice líbily a vrcholy jako Triglav, Jalovec nebo Prisojnik stolí za to, abych se sem ještě někdy vrátil. 

SALZBURSKÉ ALPY

HOCHKONIG - / 2943 m.n.m. / 27.-28.9 1998

 Další dvoudenní zájezd tentokráte do Salzburských Alp. Jedu já a táta s cestovkou z Českých Budějovic, nutno podotknout, že vše bylo zorganizováno velice dobře a i parta lidí, kteří se sešli byla velice dobrá. Z Českých Budějovic vyjíždíme asi kolem páté ráno, do vesnice Poschalm přijíždíme už bohužel nevím v kolik. Po zabalení věcí vyrážíme nahoru přes chatu Bertgenhutte / 1845 m.n.m. / na vrchol Hochkonigu, kde se nachází i chata Matrashaus, kde dnes spíme. Celá tůra má celkem velké převýšení, asi 1900 metrů. Na vrchol se dá jít dvěmi cestami, první jdeme my to je normálka a druhá je zajištěná cesta. Na chatě dáváme pivko a něco jíme, celý den je velice krásné počasí, takže chata je přeplněná a my i přesto, že jsme měli mít nocleh tak nakonec spíme v jídelně různě na lavicích a na zemi. Výhodou je že nás to skoro nic nestojí. Druhý den se sestupuje jinou cestou přes Mandwand k chatě Artur Haus / 1502 m.n.m. /, tam také čeká autobus a my odjíždíme domů. Na této akci se mimořádně vydařilo počasí.   

 SALZBURSKÉ ALPY, SKUPINA DACHSTEINU

HOHER DACHSTEIN – / 2996 m.n.m / asi září 1997

 Opět po roce se rozhodujeme pro Dachstein, tentokráte s cestovní kanceláří. Je to pouze 2-denní zájezd. V pátek v noci se vyjíždí od „Pekla“, jede se přes noc a ráno jsme u Gosauského jezera. Zabíráme s tátou zadní sedadla u autobusu a alespoň trochu spíme. Jinak já mám jako obvykle problémy se spaním jak v autobuse, tak v autě. Bohužel dost hustě prší, tak čekáme v autobuse, pomalu se rozednívá a nám se rozplývá výstup na vrchol. Ještě se dozvídáme, že nahoře napadlo hodně sněhu. Tak se výprava dělí, my se rozhodujeme pouze pro výstup na Gablonzer hutte / 1522 m.n.m. / Cesta vede lesem, místy dost prší, prostě nic moc. Na chatu docházíme a v předsíni se za stálého deště převlékáme, vyčkáváme a rozhodujeme se co dál. Na chatě je nepříjemný chatař, počasí se nemění a tak se vracíme dolů stejnou cestou. V dolní stanici lanovky čekáme na ostatní. Skupina, která se rozhodla pro Dachstein došla pro spoustu sněhu pouze na Adamek hutte a tam se museli otočit. Celkem nepovedený výlet. Zajímavostí je, že s námi byl na zájezdě Jan Řehula, pozdější veleúspěšný český triatlonista. Takže i napodruhé nám vrchol Dachsteinu zůstal odepřen.   

 SALZBURSKÉ ALPY, SKUPINA DACHSTEINU

HOHER DACHSTEIN - / 2996 m.n.m. / asi srpen 1996

  V tomto roce jsme se rozhodli s tátou, že do Alp vyrazíme na vlastní pěst, v plánu jsme měli Dachstein s noclehem na Adamek hutte. Vyrazili jsme ještě s naší starou 105-kou přes Č.Budějovice, Salzburg do Ramsau a nakonec jsme zaparkovali u Gosauského jezera / 933 m.n.m /. Po zabalení věcí se podél jezera vydáváme směrem k Adamek hutte / 2196 m.n.m. /, kde máme naplánovaný nocleh. Ze začátku se jde dobře a po pohodlné cestě, kde potkáváme hodně lidí, kteří jsou pouze na procházce kolem jezer. Za chvíli přicházíme k hornímu Gosauskemu jezeru a tam stezka vedoucí na chatu odbočuje nahoru lesem , který se postupně mění v kosodřevinu a pak jsou vidět již jen holé skály. Cestou potkáváme účastníky nějakého zájezdu od nás, tak vždy prohazujeme pár slov. Jelikož jsme od dolního jezera vyrazili až asi ve 14 hodin, tak na chatu přicházíme asi až v půl sedmé. Platíme daň za naší nezkušenost, protože s sebou zbytečně táhneme spoustu nepotřebných věcí jako např. spacáky a také zbytečně moc jídla. Bohužel vařič jsme zapomněli dole v autě. Na chatě si dáváme čaj a něco jíme, pak se kocháme výhledy na Bischofsmutze a Dachstein, ptáme se na předpověď na zítřejší den. Ráno jdeme jen na lehko, ostatní věci necháváme na chatě. Kousek za chatou nasazujeme mačky a po ledovci stoupáme vzhůru, ale je špatná viditelnost, dost velká mlha, tak to vzdáváme a otáčíme zpět na chatu, tam balíme věci a sestupujeme stejnou cestou dolů k jezerům. Tam chvíli odpočíváme a pak přejíždíme autem do Uttendorfu a z něj pak na Enzingerboden / 1479 m.n.m. /, cestou nahoru se nám v ostrých serpentinách podařilo naší škodověnku uvařit. Na parkovišti pak vaříme a také tam spíme v autě. Ráno se vydáváme jen nalehko pod lanovkou na Rudolfshutte / 2315 m.n.m. /, tam ještě vystupujeme na nějaký bezejmenný kopec nad chatou a sestupujeme opět stejnou cestou dolů, kde spíme opět v autě na stejném místě. Počasí celý den nic moc, párkrát jsou dešťové přeháňky. Další den jedeme do městečka Krimml / 1072 m.n.m. / kde se nacházejí Krimmlerské vodopády, které patří k největším v Evropě a jejich výška je asi 400 m. Kolem nich pokračujeme dále k Krimmler Taurenhaus / 1622 m.n.m. / a pak dále k Richterhutte / 2344 m.n.m. /, kam nedocházíme a těsně pod ledovcem se otáčíme zpět a k autu přicházíme už za šera. Tam také spíme a následující den jedeme domů.  

 SEEKARSPITZE - / 2350 m.n.m. / asi červenec 1994

První kontakt s „většími horami“ přišel při návratu z Chorvatska od moře, když jsme se zastavili v známém lyžařském centru Obertauernu a vypravili jsme se na výstup na SEEKARSPITZE / 2350 m.n.m. /. Nasadil jsem dost rychlé tempo a brzy jsem všechny nechal za sebou. Cesta vedla po celkem pohodlné asfaltce kolem jezírka Hundsfeld see až k chatě Seekarhaus. Potom se již cesta mění v kamenitou stezku, která začíná stoupat. Tady také většina skupiny svůj výstup vzdá. Já pokračuji dál a rychle nabírám výšku. Na nohou mám obyčejné prestižky a když potkávám Němce s teleskopickými hůlkami,tak se dost diví.

 Nicméně vrcholu jsem bez úhony dosáhl, tak jsem se chvíli kochal nádhernými výhledy a pak jsem se vydal dolů. Sestup byl o něco horší a jednou jsem dost nebezpečně uklouzl. Nicméně jsem se v pořádku dostal dolů ke konečné lanovky, kde čekali ostatní. Pak jsme již sešli společně dolů na parkoviště.